Yuiki´s crazy world

 „Hej! Keiichi-kun!“ nereagoval. Holčičí křik nemohl přeslechnout ale nehodlal jim poskytnout důvod aby se s ním daly do řeči.

„No tak počkej! Zastav se!“ Čtyři holky se na něj řítili plnou rychlostí. Chtěli se s Keiichim dát do řeči. Byli jím přímo posedlé.

„Keiichi-kun!“ Teď přišla ta fáze kdy už nekřičeli ale začali pištět. Mávali na Keiichiho a maratón stále nevzdali. Byli skoro u něj. Mířil sice do školní budovy ale těsně před zdí to zatočil doleva. Neutíkal, nebylo ani třeba a kvůli těmto holkám by se do rychlejšího tempa nedal. Zamířil na pánské toalety, tak jako každé pondělí, čtvrtek a pátek. Pokaždé když měl první hodinu spolu s nimi. Otevřel dveře od toalet a hned je  za sebou zavřel. Hodil batoh na chladnou zem a obratně se vyšvihl na horní okraj krajních dveří. Byli nezvykle široké. Za okamžik byl pohodlně usazen. Opřel si hlavu o zeď a v dvoumetrové výšce hleděl z malého úzkého okénka které zabudovali těsně pod strop. Pozoroval stromy jak postupně ztráceli své listí. Měl krásný výhled na obrovskou vrbu která se rozvalovala po zemi se svými dlouhými větvemi. Zbystřil zrak když na ni zahlédl stín. Zvědavě naklonil hlavu. Byl to nezvyklý stín. Zkoumal ho důkladně, ale po chvilce ho to přestalo bavit. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Uslyšel zvonění a s ním i rozruch který vyvolalo mezi žáky. Čekal. Postupně se rámus tlumil až konečně nastalo hrobové ticho. Až teď nastal ten pravý důvod proč sem přišel. Bylo tu ticho. Potřeboval ho nezbytně. Jeho mozek si od včerejšího večera nenašel vhodnou chvíli aby zpracoval to, co se událo na střeše. Chtěl o tom přemýšlet. Potřeboval o tom přemýšlet. A Měl na to přesně čtyřicet pět minut.

Ten cizinec se zahalenou tváří mu se svoji matkou nedali spát. Položil prsty na místo, kde ho muž uchopil. Pamatoval si dobře pocit, který se v něm probudil. Přiznal si, že by ho chtěl zažít znovu. Té myšlence se zasmál. To jen stěží..

S úlekem otevřel oči. První pohled padl na jeho vrbu, jako by tam ten stín byl pořád, jen už ne tak výrazný. Zaslechl menší rámus, který přicházel s hlavní chodby v suterénu. Ještě nezvonilo. Proto mu ten zvuk připadal zvláštní. Nečekal dál. Seskočil na zem. Při prudkém dopadu se prsty dotknul chladně země. Popadl batoh a vyběhl ven. Zvuky které vydávala parta kluků dolehli až k němu. To ho popohnalo ještě více. Neslyšně utíkal dlouhou chodbou. Míjel při tom dveře od tříd, ve kterých probíhalo vyučování. Odlepil pohled od podlahy a v běhu se podíval na velké hodiny co vyseli na zdi. Ukazovaly osm třicet sedm. Už jen tři minuty, a školou se rozlehne hlasité zvonění. Neměl ve zvyku nechat se rušit při svém každoranním posedávání.

Už byl skoro tam. Se smykem prudce zahnul za roh. Zastavil se. Teď je v bezpečí. Udýchaně se opřel o zeď a sjel dolů na ledovou zem. Zavřel oči a snažil se zklidnit své tělo.  Pozorně se zaposlouchal.

Parta kluků kráčela po dlouhé chodbě po které před chvíli běžel Keiichi. Vyšli ze své třídy a měli namířeno na pánské toalety.

„Ten malej zmrd  mě pomalu začíná srát.“ Renji rozkopl dveře. Odrazili se zpátky, avšak neměly možnost se zavřít. Překážel jim Reji a jeho kamarádi. Vešel dovnitř. Rozhlédl se po malé místnosti v níž se nacházeli toalety. Podrážděně se podíval na dveře od pěti kabinek. pokynul hlavou. Jak na povel se zpoza něj vynořilo pět chlapců. Plní zlosti se každý vrhl na jedny dveře. I přesto že by stačilo je otevřít, neodolaly a do každých si koply. Div se nevylomily. Zůstali stát. Renjimu došlo že v žádné není, nemusel se namáhat ohledáváním. Sice jeho „kamarádi“ moc chytří nebyli, ale slepí také ne. Bez jakékoliv reakce, vyšel Renji z pánských toalet. Otráveně se ohlédl na konec chodby. Byl si jistý, že by stačilo si kousek zajít a Keiichiho by našel.

Školou se rozlehlo hlučné zvonění. To proto si netroufl za ten roh nahlédnout. Otočil se, a předbíhán desítkami studentů se vrátil do třídy.

Nevybral si nejpohodlnější místo na pozorování.  Teoreticky se mu úzké větve vrby zprvu značili jako velice výhodné stanoviště tady na školním pozemku, avšak co se týče praktické části, neobstála. Trvalo mu dost času než se alespoň trochu pohodlně usadil. Opřel si hlavu o široký kmen a pozoroval školní budovu. Sledoval Keiichiho celou noc. No, vlastně stačilo sedět na jeho okně. Nedělalo mu velké problémy zůstat vzhůru, zažil i mise, kde musel být ve střehu celých pět dnů, když byl jeho Sensei Hisoka zraněný a hrozilo nebezpečí od povstalců. Doprovodil Keiichiho do školy, samozřejmě bez jeho vědomí. Teď byl Keiichi ve škole, a tak musel dohlédnout, aby se i na tomto místě náhodou něco nepřihodilo. I taková hloupost, jako je spěch, může i obratného kluka přinést do nemocnice. Cokoliv, ať je to pouhý prach, dokáže člověka v určité situaci rozrušit natolik, aby přestal vnímat tu důležitou věc. Lidé se ptají, proč by se to mělo stát právě jim? Jaká je pravděpodobnost, že jdete v zimě městem a na vás sletí desetikilogramový rampouch? A jaké je potom vysvětlení pro to, že se svalil právě na tu ženu, nebo na toho muže? Plochou zabírá přibližně půl metru čtverečního. Proč se nesvalil jen o vteřinu později když ta žena či muž byli mimo nebezpečí? Mohl se svalit v 10:35, ale on se svalil přesně v 10:34, proč?

Shinichiro věděl, že i když si člověk namlouvá cokoli, i přesto že se to může stát pouze jednomu člověku z miliónu, věděl, že by to klidně mohl být právě Keiichi. Sledoval ho na krok. Jelikož se mu Keiichi usadil na velice zvláštním místě na dveřích od toalet, musel si vybrat také výhodné místo. Hleděl na toho kluka malým okýnkem, jak tam se zavřenýma očima sedí. Přemýšlel o něm. Nikdy si nechtěl přiznat že bude muset mít taky žáka. Pro každého bojovníka to byla radost dostat takovou zprávu od Oiajiho. I když všichni, co teď mají žáka, zemřel Sensei, dokážou prožívat to nepopsatelné o čem se nikomu ani nezdá. Nikomu se to zdát nechce. Nechtějí si přiznat že i přesto že právě stojí vedle svého Senseie, bude jednou místo něj stát vedle nich malý kluk, a chtít po jejich myšlenkách aby se věnovali pouze jemu, a na svého Senseie zapomněli. Každý bojovník nechce mít žáka. Nemůžou to chtít. protože tím by si vlastně přáli…aby jejich sensei už nebyl, a to, to si nikdy, žádný z bojovníků, ať už Elitních či Vzbouřenců, ať už z klanu toho či toho, nepřál.

Bojoval se svým svědomím a srdcem. Nedovolovali mu pomyslet na Keiichiho kladným tónem. Zaťal pěst a snažil se přestat se sebou bojovat.

„K-so!“ Keiichi byl pryč. Zmizel mu z dohledu, ty dveře byly prázdné. Během zlovku vteřiny se soustředil na svojí sílu a myšlenkami se přesunul na žádané místo. Přesunout své tělo spolu s jeho duchem byla ta složitější část, ale pro Shinichira to byla rutinní záležitost. Náhle se ocitl uprostřed školní chodby. Pohlédl před sebe. Dveře pánských toalet se prudce rozletěly a z nich utíkal Keiichi. Zachoval klid. V klidu se porozhlédnu kolem sebe. Lehce se usmál. Obvázanou dlaní se lehce dotkl sloupu, co se tyčil vedle něj.  Keiichi uháněl dlouhou chodbou. Pohlédl na hodiny. Lehce zrychlil a za nejbližším rohem se sesunul na zem.

Shinichiro vyčkával. Vsunul svou duši a tělo to toho sloupu. Lehce se zatřásl, byla mu zima. Mramor nebyl vyhlášený izolační materiál. Cítil jak ho kamen pohltil. Ale zas to byla jen jedna ze základních schopností. Uslyšel hlasité zvonění. Nebylo mu to moc pohodlné, ale musel tam zůstat. Keiichi mu ani na vteřinu nesměl zmizet z dohledu. A tak čekal. Cítil Keiichiho pach. Podle něj mohl poznat kde se nachází. Bylo to však jen na krátkou vzdálenost.

Projel jím lehký mráz, když zaslechl ostré zvonění. Pomalu se postavil a vyčkával až se kolem něj navalí plno dětí, a on tak bude moct nenápadně zmizet. Nemusel čekat dlouho. Dav divokých chlapců a dívek se řítil všemi chodbami školní budovy. S taškou na zádech si v klidu odkráčel do své třídy na další hodinu.

Cítil Renjiho ledový pohled na svých zádech už celý den. Neviděl na něj, jelikož seděl ve třetí lavici a Reji se svojí celou partou obsazovali všechny tři zadní místa. K tomu chladu na něj táhl studený vítr z okna vedle něj. A právě z něho se díval na střechy natěsnaných domů. Probíhala poslední hodina. Jako obvykle ho začínaly bolet hýžďové svaly, jelikož si netroufl o přestávce opustit své místo. V bezpečí učitele se cítil mnohem lépe, než na chodbě kde si ho může Renji kdykoliv odchytit. Díval se ven a výklad učitelky ho míjel slovo po slovu. Nepochytil nic. Doslova. A tak vypadal i jeho každoroční prospěch. Nevadilo mu to, ba to ani nezaregistroval. Za normálních okolností by opakoval.

Ale Renjiho vnímal stále. Dalo by se říct, že toho Renji také moc pochytit nemohl, když si celý den měřil Keiichiho ostrým pohledem a nedával mu příležitost se jakkoliv špatně pohnout. Zasedl si na něj už od prvního okamžiku. S pomocí jeho poskoků se mu podařilo Keiichiho překvapit a pořádně ho zbít.

Už zase to zvonění. Keiichimu to začalo lézt na nervy. Pořád slyšel jen to zvonění. A i přesto že to hlásilo definitivní konec dnešního dne ve škole, neměl dovoleno se zvednout. Musel čekat. Spolužáci se bleskurychle zvedli a během okamžiku byla většina venku. Renji se pomalu zvedal ze židle. Nespouštěl z něho oči.

„Reji-kun! Pohni! Vyser se na něj!“ Reji se podíval ke dveřím kde stála tlupa jeho tupých  „kamarádů“. Naposledy se ohlédl po Keiichim a potom odešel s nimi.

Keiichi vyčkával. Pět minut. Naposledy se pohledem z okna ujistil že Reji školu opustil. Nato se pomalu zvedl a opustil třídu.