Keiichi-kun /část sedmá
„Proč si přidělil Keiichiho jemu? Vždyť se podívej, nedokáže na něj dát pozor.“ žalostným hlasem mluvil na Oiajiho. Ten k němu však stál zády. Hleděl skrz zaprášené rolety ven. Listí ze stromů už dávno leželo na zemi. Abychom tam za chvíli neleželi s nima. Intenzivní hlas Makota ho čím dál tím víc nervoval.
„Nevím. Samozřejmě, je to jenom na tobě komu ho přidělíš, ale nezasloužím si ho stejně jako Shinichiro?“ Makoto hodlal udělat krok dopředu. Ale Oiajiho pohled ho zastavil.
„…….., říkám ti to po druhý, a ještě s nervama v těle. Ne.“ povytáhl na Makota obočí. Hebké černo fialové vlasy působili na první dojem sice elegantně, ale pokud se člověk podíval kousek pod povrch, zjistil že jsou stejné jako jejich majitel. Slizké. Po Makotovi sice žádný smrdutý sliz neztékal, a ani neměl žádné vrozené nadání se ve sliz přeměňovat, ale jak se říká: Nehodnoť člověka podle toho jak se jeví, ale podle toho jak mluví. Tím se má na mysli i zbytek vlastností a schopností včetně mluvení. Ale u Makota byl člověk rád, že má v sobě (někdo hlouběji než jiný) schované trošku té povrchnosti. U většiny, kteří ho znali nejvíce pár hodin, se stal velice oblíbeným. Ale pokud s ním člověk strávil více jak den, litoval toho že byl zvědavý.
Do prdele lez laskavě někomu jinýmu.
„Sám mi říkáš že to vím nejlíp, že vím co dělám. No a já ti říkám že Vím co dělám. Ale jak to tak vypadá tak má s tím někdo problém.“ Zúžil oči. Ty fialové vlasy mu bily mysl z hlavy.
„To nikdy Oiaji-san. Ty se nikdy nepleteš“ Makoto se naposledy se zoufalým pohledem snažil přesvědčit Oiajiho. Ten mu už dávno pozornost nevěnoval. Zase se obrátil k oknu. Neušel mu jediný pohyb. Každý list který popolétl. Každá větvička která se ulomila ze silnější větve. I tak se mu tyto věci nemotaly hlavou. Doufal že ho Shinichiro nezklame. Měl důvod proč chtěl aby byl Keiichi jeho žákem. Měl dokonce více než jen jeden. Ale on Shinichira přesvědčit nedokázal. To mohl jen a pouze Keiichi, ale nebyl si jist, jestli se na Keiichiho může spolehnout. Lehké to určitě nebude. Yoru ještě nějakou chvíli dumal u studeného okna. Nechal to však být když za ním přišel jeden z jeho bojovníků. Chtěl se zeptat jestli má chvíli čas na „protestanty“.
Opřený o mrazivou zeď, pozoroval Keiichiho jak leží v posteli. Shinichiro cítil bílou omítku po celých zádech. Byl k ní přitisknutý jak nejvíc mohl. Chtěl se držet od Keiichiho jak jen nejdál mohl, ale opustit místnost mu Oiaji zakázal. Poškrábal se na nose. Přemýšlel co bude dělat až se Keiichi vzbudí. Nevěděl to. Bylo hodně věcí které se chtěl dozvědět. Ale na to nebyl čas.
Jeho paže, stále zabalená do Keiichiho mikiny už přestala bolet. Bundu, nebo prostě část oblečení která sloužila k zahřátí horní části těla ležela zmuchlaná vedle něj. Ve tmě pokoje nebyla vidět. Stejně tak nešli rozpoznat dlouhé černé kalhoty, částečně z bavlny, ale převažoval tam hlavně polystyren. Jendu nohu měl přisunutou k tělu. Byl vyčerpaný. Zvykl si hlavně na fyzickou zátěž. Zato tohle bylo i na zkušeného příliš. Opřel si čelo o koleno. Lehké kruhy pod očima ladili k oříškově hnědým očím. Vždycky mu každý tvrdil, že je má po otci. A vždycky ho to málem dohnalo k slzám. Svého otce nikdy nepoznal. Žádnému pětiletému klukovi by nebylo příjemné, kdyby mu každý vykládal že vypadá jak jeho táta, který je dávno po smrti. Teď se s tím smířil. Musel. Kdyby v tenhle moment k tomu všemu myslel na svého tátu, psychicky by to nevydržel. Teď myslel na jeho „pravého“ otce.
Dlaněmi si zakryl oči. Prsty si masíroval ztuhlou tvář. Drásal si jí příliš dlouho, takže na ni zanechal lehce viditelné rudé fleky. Vydechl. Nestávalo se mu často že prožíval podobné věci. Zjišťoval, že není zas tak silný jak si stále namlouval. A nedokázal pochopit proč ho právě tento kluk, který před ním leží, připravil o všechno rozumné myšlení. Zase si schoval obličej do dlaní. Nenaříkal. Vztekal se. Nejvíc na Keiichiho. V nepravidelných intervalech sebou lehce zatřásl. Dělalo mu menší problém nevylítnout. Chtěl po Keiichim skočit a vrazit mu zaťatou pěstí přímo do tváře.
Prohrábl si stříbrné vlasy a pohlédl na mikinu, kterou měl stále obvázanou. Opatrně ji rozvázal. Rána už nekrvácela ale ještě nestihla zaschnout. Prsty se ji jemně dotkl. Nic necítil. Pohladil si celou ránu. Lehce sebou cukl když omylem přitlačil, ale tahle bolest mu byla rovněž příjemná. Spojoval si jí s okamžiky, kdy mu je Sensei Hisoka ošetřoval. Vždy obratně vyrobil z každé latky vhodný obvaz a potom mu jemně zavázal ránu. Vždy se jeho prsty lehce dotkly té rány. Shinichiro se u toho neochotně vrtěl. Když byl mladší, nevěděl jestli má cítit bolest nebo vnímat jen ten pocit kdy se ho Hisoka jen na zlomek vteřiny dotkl. Jen lehce.
Nechal ruku položenou na ráně a tupě ji pozoroval. Je tomu už zatracenej rok a já sedím a fňukám jak pes.
Prudce ucukl. Vzhlédl k posteli. Keiichi se otáčel ze strany na stranu, přičemž vytvářela peřina hlučný zvuk. Ten přerušil hrobové ticho v pokoji. Shinichiro zbystřil zrak. Keiichi se probudil.
Rychle se postavil, zato ale opatrně kráčel k posteli. Keiichi si mnul oči a hluboce se nadechnul. Zasáhla ho ostrá bolest. Ozval se hlasitý sten. To ho definitivně probudilo. Keiichi otevřel oči a začal si prohlížet své tělo.
„Co to má k sakru znamenat!“ Keiichi si všiml že má na břiše obvaz. Odtud přicházela ta bolest. Zbrkle ho začal rozmotávat. Chtěl ho ze sebe sundat.
„Na tvím místě bych to nechal bejt. Bez toho zemřeš.“
Keiichi sebou cukl. Před ním stál cizí chlap. Vlastně ani ne tak cizí. Byl to ten muž ze střechy. Co tady dělá! Keiichi nevěděl která bije. Nevzpomínal si ze včerejší noci na nic. Znovu se ozval hlasitý nářek. Keiichiho rozbolela hlava. Dotkl se spánku, kde ucítil zaschlou krev. ¨
„Lehni si.“ Znovu pohlédl na cizince který na něj mluvil. Proč tu je? To byla jediná otázka na kterou chtěl odpověď. Ale bylo mu jasné že bolest kterou cítil byla větší než jeho zvědavost. Položil hlavu zpátky na polštář. Ostražitě ho pozoroval.
„Kdo jsi a co tu kurva dělá…š.“nesměl křičet. Břišní svaly které byli při mluvení namáhané byli roztržené v půlce, takže si nemohl dovolit křičet.
„Měl bys být radši zticha.“ Stříbrovlasý muž se od něj odvrátil.
To Keiichiho ještě více podráždilo.
„Jsi v mim domě, nebudeš mi říkát co mám a co nemám dělat!“ zaťal zuby. Nechtěl se nechat tou bolestí rozptylovat.
Shinichiro neodpověděl. Keiichi se začal vztekat. Probudil se, zjistil že je napůl rozpáraný a před ním stojí muž kvůli kterému poslední dny nezavřel oči.
„Neříkej že patříš k Renjimu.“ ještě stále v klidu ležel pevně v posteli avšak už nechybělo mnoho. Chtěl vědět co je zač.
„Co prosím? Ke komu?“ muž se uchechtl. „Radši mlč.“ otočil se čelem ke Keiichimu. Na tváři měl ušklebek. Mohl značit mnoho věcí. A Keiichimu značila jen jedno. Nadřazenost. A to si nerad nechával od někoho líbit. Napadlo ho: Proč není tak odvážný vůči Renjimu a jeho partě?
I navzdory palčivé bolesti která ho drásala po celém těle, snažil se vstát.
„Vypadni! Nevím co jsi vůbec zač a co tady hledáš, a je mi to upřímě jedno. Si mě sledoval? Jo? Tak s tím si teď skončil. Ať už si udělal cokoliv já tě tady fakticky nepotřebuju, tak vystřel!“
Cizinec ho zkoumal. A při tom měl stále ten svůj usměv, který Keiichiho tak rozzuřil.
Keiichi byl udýchaný. Tak samozřejmý a jednoduchý pohyb jako je vstát z postele ho stálo příliš mnoho sil. Ztuhl. Ta bolest tu byla znovu. Zraněný bok ukázal svoji pravou tvář. Keiichi se skrčil k zemi a křičel. Nepřestával řvát. Byl to intenzivní zvuk, který se rozléhal po celém domě. Keiichi v tu chvíli nevnímal nic jiného než bolest. Přišlo mu to, jako by ho někdo probodnul žhavým kovem a potom mu v těle spaloval všechny ostatní orgány. Ale i tuto bolest přestal vnímat. Svalil se na zem.
Shinichiro se přestal smát.
Keiichiho tělo bezvládně leželo vedle postele. Černé vlasy se rozprostřeli kolem jeho hlavy a ležely na zaprášené podlaze. Shinichiro se instinktivně k němu sehnul. Chtěl ho vzít a položit zpět do postele, ale ruce se mu zarazili. Zatřásl se. S pootevřenými ústy zíral na Keiichiho. Postavil se. Keiichiho nechal ležet na zemi. Nevěděl co by jeho tělo a mysl udělala tentokrát kdyby na něho sáhl. Vyvaroval se možnému dotyku jak jen mohl, i kdyby to pro Keiichiho znamenalo ležet na tvrdé podlaze v bezvědomí. Nic mu nechybí, rány se časem zahojí samy. Pomyslel si Shinichiro. V tenhle moment chtěl jen jediné…jít pryč. Daleko od tohoto kluka a postarat se o svojí budoucnost. O budoucnost bez Keiichiho. Přemýšlel kde teď asi bude Yoru. Byl to pro něj divný pocit když od něj odvracel oči. Nikdy by nevěřil že nechá bezmocného člověka je tak ležet…bez jakékoliv pomoci. Bylo to příliš krásné a příliš nebezpečné. Hisokovi slíbil loajalitu až do jeho vlastní smrti a tento kluk mu to chce překazit. Vlastně se mu to skoro podařilo.
Komentáře
Přehled komentářů
Doopravdy skvělá povídka už se moc těšim na další díl!!!!!! Plsplsplspls co nejdřív!!!!
....
(...., 2. 5. 2007 14:45)PROSÍÍÍÍÍÍÍÍMMMMMMMMM POKRAČOVÁÁÁÁÁNÍÍÍÍÍÍ!!!plsplsplsplsplspls
....onegaishimas......
(Arashi, 27. 4. 2007 17:22)pls pls pokracovaniiiiii!!!!!!!!Hrozně se těším jak to dopadne pls pls!!!!Je to fakt moc pekný!!!! plspls pokračko!!!!!
Krásný
(Eiko, 20. 4. 2007 21:00)Dalsi dil fakt super hrozne se mi libil jsem rada ze si ho sem dala jsem se nemohla dockat jako dlasi lidicky :D Opravdu se ti povedl a doufam ze brzo bude dalsi nechceme te honit ale pis pis pises moc hezky jen tak dal :)
Super
(Akiko, 20. 4. 2007 18:22)Díky moc, po dlouhým absťáku jsem dostala svoji dávku, takže jsem opět spokojenej člověk :). Kapitola se ti moc povedla, jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet. Každopádně doufám (trochu sobecky), že další kapitola bude brzo (dobře, hodně sobecky :D).
Další pls
(Janik, 6. 5. 2007 21:37)