Keiichi-kun /část první
Míjel silniční lampy jednu za druhou, když se projížděl v chladné noci. Na cestu mu sice svítili, ale příliš nevýrazně na to, aby se mohl člověk bezpečně orientovat. Jak by také mohl, když zíral na tmavý černý asfalt pod sebou, který spolu s kolečky skateboardu vytvářel pravidelný zvuk. A když narazil na malý či velký kanál, přerušilo to jeho rytmus nepříjemným rachotem. Pro jeho štěstí to nepostřehl. Ze svého okolí vnímal pouze nepatrnou část, kterou tvořil chladný vítr a již zmiňovaný asfalt. Často si takhle po večerech jezdíval. Pro malého kluka nebyla tato čtvrt nejbezpečnější. Byla sice opuštěná, ale právě tímto se oblíbila skupině lidí, která vyhledávala tyto místa pro své praktiky. Nepřivítali by, kdyby je při tom Keiichi přistihl. Ne že se jen ukrývali před místní policií, ale zatím nezbyl nějaký člověk který by mohl ostatním oznámit, co se s takovým člověkem který je vidí stane.Buďto se k nim přidal, a nebo to odnesl s těžkými fyzickými i psychickými následky, které ho přiměli k tomu, držet jazyk za zuby. Dalo by se říci, že měl Keiichi s touto skupinou více společného než by si někdo myslel. Taky chtěl být sám, bez všech těch lidí co žijí kolem a co ho znají. Pokaždé když se s nimi potka,l musel poslouchat všelijaké otázky. Ať to byli staří či spolužáci. Pokaždé se ptali jen na jeho mámu. „A co tvoje maminka? Už je jí líp? Neměla by jít do nějaké léčebny? Pro tebe to ale musí být velice těžké, když máš doma šílenou mámu.“ Takové a ještě jiné poznámky ho zaplavovali všude kam jen šel. Proč se ho nikdy nikdo nezeptá jak se má, nebo jestli si nechce někam zajít. Ano, jeho maminka sice byla psychicky labilní, ale znamená to hned že se nedokáže sama hýbat? Keiichi se zastával názoru že je pro jeho matku přece jen lepší být doma než u nějakých „psychoušů“ v izolovaném bunkru. Ale ani o tom teď nepřemýšlel. Na takové a podobné myšlenky měl dostatek času v noci, kdy svojí matku každovečerně slyšel hlasitě řvát. Přerušovaný spánek který od něj nechtěl utéct ho přiváděl k zoufalství. Jeho matka za to však nemůže. V tomhle momentě nechal večer večerem. Chtěl být sám pro sebe, nikým nerušený. Od té doby co se naučil uvažovat, hledal nějakou cestu jak se zbavit všech těch nemožných věcí, které kolem něj létaly. Noční Vítr který ho hladil po tváři byl na Zářijovou noc chladnější než čekal. Možná ten vzduch věděl už předem, že pro dnešní noc je lepší být chladným, snad až tak ledovým, že Keiichimu ztuhly prsty a jen ztěžka s nimi dokázal hýbat. Jeho delší černé vlasy mu vláli poslušně směrem po větru, aby se mu nepletli před očima které nepřetržitě zírali na ten asfalt. Sám se podivil když prudce zabrzdil. Vítr který do té doby nabíral do své tváře se nečekaně otočil a vášnivě tlačil Keiichiho do zad. Brzda mu neslyšně zaskřípala, jak se chladná ocel ostře zaryla do tvrdé silnice. Chtěl vědět proč to dělá ale nenapadl ho žádný rozumný důvod. Prostě zastavil. Teď už žádný rytmus vyvolávaný opotřebovanými kolečky neexistoval. Nikdo nemohl slyšet jak se projíždí po této ulici. Jako kdyby se vše kolem něj podivilo jeho náhlému pohybu. Smysly mu zpozorněli. Do téhle doby neslyšel žádné zvuky, žádný rachot vyvolaný jím či jiným předmětem. Teď to bylo jiné. Prudce trhl hlavou nalevo, kde jeho pozornost upoutala stará zpráchnivělá lávka která se pod tlakem větru hlučně sesunula z okapu na zem. Šumění okolních stromů a ticho noci doprovázely tajemný hlas který vycházel z panelových domů co lemovaly celou ulici ve které Keiichi stál, s pohledem upřeným na rušnou křižovatku položenou přímo před ním. Skateboard mu nekontrolovaně dojížděl. Jenom chvilku, protože mu v tom bránil nízký obrubník do kterého s jemným šťouchem narazil. Nespouštěl z té křižovatky oči. Okouzlila ho, ba přímo fascinovala. Vyvolala v jeho těle ohromující touhu kterou nemohl, a ani se nesnažil přemoci. Nebyla to však její svůdná barevná světla která se na ni ladně mihotala. Ani auta, která jí elegantně jedno po druhém projížděla. To, co v ní viděl on a to co ho přinutilo spustit mozek na plné obrátky byla ta možnost kterou v ní viděl. Ostatní by téhle křižovatce věnovali jen stěží zvýšenou pozornost a kdyby, tak pouze proto aby se nestali jednou z jejích rudých dekorací rozteklé po šedivém těle. Avšak on, přesto že ní projížděl noc co noc, v ní viděl právě dnes, přesně v tuhle chvíli možnost svobody. Plíce se mu bolestně stáhly následovány žaludkem. Stačilo jen pár kroků a měl by tu čest spolu s dalšími tvory před ním se jednou z těch dekorací stát. Neměl v úmyslu se zabýt, to ne. Měl v úmyslu se osvobodit. Přesně tak. Osvobodit se smrtí. V tenhle okamžik mu myslí projížděl stejný názor jako tisíci dalších fanatiků, kteří propagují ten, pro většinu lidí absurdní názor, že smrtí se staneš volným. Jinak řečeno je pro nich náš svět jen prach a špína. Myslí si, že budou svobodní jako pták. Potom jdete po sídlišti ve kterým žijete a pod balkónem vám leží tři černé vyfintěné mrtvoly poskládané na sobě. Ptáte se sami sebe, jestli si pro každý případ s sebou do hrobu nevezmete nějakou tu černou látku navíc, nezapomínaje na černý make-up, aby jste zapadli do té společnosti kam máte po smrti namířeno. Ať už je to nebe či peklo. Nedokázal však tento názor kontrolovat. Stavěl se proti němu, ale jeho duši se ta myšlenka zalíbila více než jeho mysli, která už vždy byla slabší než to co měl v sobě. Snažil se přemýšlet. Ten názor však posedl celé jeho tělo a jeho mozek se zaplavil odhodláním jaké v sobě ještě nepocítil. Nikdy by ho něco takového nenapadlo, ale z nějakého důvodu mu to přišlo jako nejrozumnější řešení. Nechtěl o tom dál přemýšlet, bál se totiž že by si to nakonec přeci jen rozmyslel a to nechtěl. Rozhlédl se kolem sebe, neuvítal by při tom nějaké diváky. Pozorně si prohlížel rysy těch tmavých opuštěných domů, které ho jako pohádka na dobrou noc každý večer doprovázeli při spánku. Každý večer se této ulici svěřoval se svými myšlenkami. Neříkal je nahlas, to oni ho slyšeli. Ty zdi mu naslouchali a doprovázeli jako věrný přítel den co den. Nechtěl však aby ho slyšeli i teď. Bál se, že by mu v tom zabránili. Že by mu začali namlouvat ať to nedělá, ať se otočí a vrátí se domů ke své nemocné matce. Ach ano. Ještě je tady matka, která pokud se Keiichi nevrátí domů rozběhne se ho hledat, při tom zapomene že je na balkóně a spadne přímo dolů na šťavnatou trávu která jim roste pod panelákem. Ne. Nemohl dopustit aby mu ty domy dělali výčitky že nechá svojí matku osamělou. Teď nebo nikdy. Zapomněl na vše co bylo za ním. I na ubohou matku která se v tuto dobu řezala různými předměty aby zjistila, po kterém jí zůstane hlubší rána. Kousnul se do rtu až mu vytryskl malý pramínek. Ta krev byla sladká, snad bude i sladký pocit, když na něm zůstanou kola nějakého neznámého auta. Rozběhl se ke svému skateboardu, odrazil se dvakrát plnou silou o asfalt a řítil se v rychlosti na Tu křižovatku. Lidé kteří by ho s tímto výrazem v očích potkali za normálních okolností, by neváhali se rozběhnout k telefonu a vytočit číslo exorcisty, na něhož mají zdejší lidé kontakt pro každý případ po ruce. I ty zpráchnivělé domy kdyby uměli mluvit by vykřikli strachem. Keiichi však nevnímal vůbec nic. Jediné po čem toužil je být už konečně tam. A potom, co bude svobodný od tohoto posraného světa se na nějaké ty dny schovat a brečet. Nepřetržitě. Ne smutkem, ba ani bolestí, ale zlostí. Ten vztek jím cloumal každý den. Každou noc ho vyrušil ze spánku aby mu sdělil že je ho už příliš. Příliš pro tak malé tělo, příliš pro tak malou duši. Chtěl se ho zbavit a jinak to prostě nedokázal. Věděl že ten vztek je uvnitř a že ho musí zabít. On zemře ale on se tím osvobodí. Oči mu tím vztekem pláli když pozorovali to místo, kde si dávali auta veřejné noční schůzky. Míjel poslední strom, poslední dům a s ním i poslední moment. Ta doba loučení mu přišla nekonečně dlouhá. Zakazoval si vzpomínat. Nesměl myslet. Měl být prázdný. Ostrý vítr mu odvál slzu v momentě kdy se naposledy odrazil od svého černého přítele a ocitl se přímo ve středu těch dvou ulic. Zarazil se přesně ve středu. Vlasy mu spadli do očí když pozoroval tu zářivě bílou dodávku která přesně věděla co od ní chce. A tu službu mu vykoná ráda. Viděl jí přímo před sebou, viděl jí v sobě. Teď tu měli rande pouze on, ona a ta třetí bez které by to nešlo. Jeho smrt. Ty auta okolo nich se chovala jak splašené stádo. Jejich světla osvětlovala tvář Keiichiho a každému poskytli výhled na jeho posedlý výraz. Skřípot pneumatik těch barevných aut vytvořil spolu s hlasitým troubením zvláštní melodii, která oznámila všem okolo že se Keiichi loučí. Pobízel tu dodávku ať zrychlí. Ta doba čekání byla pro něj příliš velkým utrpením. Přivřel oči. Nechtěl je zavřít. Bál se, že kdyby je znovu otevřel, zjistil by, že si to vše jen namlouval, že se mu to vše jen zdálo. Jen malým proužkem spatřil její světla která byla čím dál ostřejší pokaždé když se k němu trochu přiblížila. Ten chlad který ho obklopoval necítil. Byla před ním. Opravdu se ho skoro dotýkala. Ne, neviděl svůj život proběhnout kolem sebe. On do téhle chvíle život na který by stálo zato si vzpomenout neměl. Až příliš koncentrovaný na další okamžik si nevšiml něčeho zvláštního. Ten stín který se před ním objevil, zpozoroval až po zlomku vteřiny. Nebyl tu sám. Měl společnost, nevítanou společnost. Černá silueta stála přesně před ním a kazila mu tím výhled na jeho bílí kat. Neviděl tvář, neviděl jestli je to muž či žena a oslepen ostrým světlem nedokázal říci jestli je to vůbec člověk. Doufal že se mu to jen zdá. Že je to pouze nějaká halucinace vyvolaná převýšeným adrenalinem v jeho těle. Ale bál se že tomu tak není. Nedokázal se pohnout aby tu bytost odsunul stranou. Prostě jí jen pozoroval jak před ním s stojí. Nevšímal si už ničeho jiného. Žádné dodávky, a o smrti nemluvě. A asi právě proto si až příliš pozdě uvědomil, že se už na té křižovatce nenachází. Ten náročný pohyb vykonaný za malý moment nespatřil. Ocitl se na jednom z těch domů které mu dali poslední rozloučení. Z rozhlížení a zkoumání podivného okolí ho vyrušil Menší šok. Vyvedl jeho tělo z rovnováhy a hrozilo že upadne. Jinde by to nevadilo, ale stál na samém okraji střechy paneláku vysokého devět pater. Nohy mu pomalu opouštěli zem jak se nakláněl stále více a více dopředu. Čočky se mu roztáhli. Pohled do té tmy pod ním vyvolala v jeho vnitřnostech bolestivý závan. Tady nahoře vál omnoho silnější vítr než dole, kde byl smíchán s hromadou silničního smogu. Pocítil jeden z nejkrásnějších pocitů jaké mu tento zpráchnivělí svět nabízel. Tma noci co se kolem něj plížila mu tento zážitek darovala. Přemýšlel co by mu bylo milejší. Zemřít pod koly nějakého neznámého auta a před konečnou smrtí cítit tlak jejich pneumatik na svém těle, nebo skončit tady, pod panelákem na té šťavnaté trávě co tady roste, pomalu, sám, a bez povšimnutí. Nedokázal se udržet na nohou. Stačil okamžik. Ale nespadl dolů, tam do té tmy která na něj netrpělivě čekala. Ne, zachytila ho totiž jeho ruka. Ruka toho cizince, který ho přivedl sem nahoru. Pevně držela Keiichiho paži a vytáhla ho zpátky na pevnou zem. Keiichi na něj se zájmem pohlédl. Ten samý pocit. Přesně ten který mu poskytl ten ledový vítr tady nahoře ho zcela znehybněl, když se podíval do jeho tváře. Neuměl si to řádně vysvětlit, ba ani na to neměl příležitost. Jeho myšlenky zkoumaly v tuto chvíli pouze muže co před ním stál. V běžné situaci by ho jeho silný stisk bolel, ale ne teď. Ta jeho ruka mu dala do těla více života, pochopení a lásky než jakou za celý svůj krátký život zažil. Cítil jak mu v těle putuje ten nepopsatelný pocit. Ze rtů mu vyšel tichý sten. Horký vzduch co stoupal z pootevřených úst vytvářel slabou páru která ve tmě zase zmizela. Vnímal ho celým tělem. Ale i ten muž ho pozoroval.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj,
řekla jsi, že bys ráda měla komentář ke svému příběhu, tak tady ho máš. ;-) Ale četla jsem (prozatím jen první část) Tak na úvod: Myslím, že Tvé psaní má své silné stránky - to je smysl pro drama, udržování napětí, některá přirovnání jsou výborná a určitě máš představivost. Slabé stránky: Mezi ně určitě patří gramatika (slovosled, časté opakování některých slov - ten, ta, to, který, co,...), pravopis, stylistické chyby, interpunkce. A pak příběh dosti postrádá zvukomalebnost a jakýsi "řád". Uvedu příklad: "Ze svého okolí vnímal pouze nepatrnou část, kterou tvořil chladný vítr a již zmiňovaný asfalt." To je Tvá věta ze začátku. Lépe by zněla zhruba takto: "Vnímal pouze malou část svého okolí, tvořenou chladným větrem a asfaltovou černí." Jo, a ve větičce: "Čočky se mu roztáhli." Neměla jsi na mysli zornice? Čočka je něco jiného. ;-) Suma sumárum: Začátek je poměrně zdařilý a pokud na sobě trochu zapracuješ, jistě si najdeš i své čtenáře! ;-)
ps: myslím, že konstruktivní kritika je lepší než chvála nebo hanění, tak to, prosím ber jako malou pomoc ve svém spisovatelském růstu ;-)
Moc pekny
(Eiko, 27. 3. 2007 19:36)Moc pekny libilo se mi to hezky pises neni ti co vytknout :)
:) :) :)
(Akiko, 27. 2. 2007 22:51)Mě se to taky moc líbilo. Doufám, že další část bude brzo! :)
Móóóóc pěkný...
(Xenka o_o, 19. 2. 2007 14:11)
Hezký, napínavý, nemám co vytknout... Ale zabít je s měkkám i, tak až to budeš příště něco psát, tak si na mě vzpomeň... Už se těším na druhou část... :D :D :D
komentář ;-)
(Anna, 3. 11. 2009 21:01)