Yuiki´s crazy world

Nejdřív posílám vám všem moc velký dík, že mě vašima komentářema povzbuzujete k pokračování, jelikož sem poslední dobou trochu zaspala. Hodně dlouho sem už nepsala, takže je na čase abych se do toho zas pustila, no a jelikož má být Keiichi celkem dlouhej příběh, měla bych s tím pokračováním začít...neboli: To co jsem ted napsala má být myšleno něco jako omluva...Vždyt já neměla ani zdaleka tušení že to vůbec někdo celý čte...:DDD

Rázným krokem se ladně pohybovalo dvanáct párů nohou, směrem k prostornému sálu, který byl umístěn v nejzadnější  části úřední budovy. Černé vlnité vlasy vlály za Oiajim, jak nabíral sílu větru, který se do něj opíral. Každým krokem trochu zrychlil. Tato chůze byla na prostého člověka sice možná, ale rychle unavující. A projít takto dvě stovky metru stojí za menší trénink. Následován pěti muži, jejichž zvláštnosti se velice od sebe lišili. Všichni poslušně rozestavěny za ním. Neměli ani tak naspěch, ale přece jen jim v tomto období plného vzbouřenců a povstalců, přišlo vhodnější řešit takovéto věci rychlejším tempem.

Oiaji se opřel do těžkých dveří a otevřel je. Rychle se porozhlédnul po celé široké místnosti. Nepříjemný pohled vrhl na Shinichira, který si hověl na jednom z křesel u zasedacího stolu. Všimnul si jich až když se všech šest rozestavělo před ním. Lhostejně si je prohlédnul. jeho oči ihned vyhledali nepříjemnou věc. Druhý muž za Oiajim se na něj posměšně šklebil. Ten mi tu ještě chyběl. Shinichiro si v duchu zaklel. Dívat se na toho muže bylo pro něj utrpením. Musel se ale otočit zpět k Oiajimu. Pořád ho pozoroval. Ne velmi mile. Shinichiro rychlostí blesku vstal ze židle. Málem by zapomněl na etiketu, která se musela za jakýchkoli podmínek vůči Oiajimu dodržovat. Respekt ostatních Yoruovi nechyběl.

„Co tu děláš?“ zato Yoru se s formalitami nezatěžoval. Přistoupil blíž k Shinichirovi.

„Třeba bis mi mohl odpovědět, Shinichiro-san.“ Shinichiro z nepochopitelného důvodu znervózněl. Nebyl na Oiajiho ostrý pohled zvyklý. Nejistě uhnul zrakem na zem. Neušlo mu stálé šklebení muže za Oiajim. Nenechal se však rozptylovat.

„Čekám.“ snažil se znít sebevědomě, ale pokud ho Yoru tímto pohledem trápil, nezmohl se na nic víc než jen doufání, že se na něj nebude zas tak moc zlobit.  

„A - na co?“ Yoru se podiveně usmál. On věděl proč tu Shinichiro je, ale dělalo mu radost když vyděl své bojovníky v nejistotě. A takových příležitostí se naskytlo jen málo. Yoru neváhal a s Schinichirem si hodlal trošku hrát.

Shinichiro nevěděl na jakou odpověď Oiaji čeká, zda mu má vůbec nějakou dát. Přece jen, odpovídat na stupidní otázky není to nejpříjemnější.

„Na tebe?“ Shinichiro si opravu nebyl jist jestli Yoru nějakou odpověď chtěl. To zjistil hned. Yoru se uchechtl, ale jen skromě. Přece jen, dva bojovníci v jeho zástupu byli u Eliťáků noví. U nezkušených, čerstvě naverbovaných nebo jakýchkoliv žáků kteří měli stále svého Senseie byl znám jako přísný a tvrdý vůdce. Tuto pověst si musel hlídat. Chtěl nováčkům ukázat konzultaci Eliťáků. Sice tak nezkušení nebyli, jelikož oběma už Sensei zemřel, ale stále měli daleko k Shinichirovi, nemluvě o Oiajim

„No dobře, nebudu tě trápit, ale…“ Oiaji se zarazil a nasadil zas strnulý výraz.

„…jednu věc nechápu. Ty si přivedl Keiichiho sem?“ otázká zněla víc než jen vyčítavě.

Shinichiro přemýšlel co tím Yoru sleduje, samozřejmě že ne.

„Ne.“ přešlápl nervozně z nohy na nohu.

„Takže ho nikde tady nemáš. To je divný. Nemyslíte taky?“ otázal se svého doprovodu. Všichni na sebe nechápavě pohlédli. Většina z nich nemělo tušení o čem je řeč. Pouze dlouhovlasý muž za Oiajim se ušklíbil a odpověděl: „Ano. Je to velice divné“ ostrý pohled patřil ale Shinichirovi. Oiaji se obrátil zpět na Shinichira a lehce kolem něj prošel. Zkoumal ho ze všech stran. Nenápadně se přibližoval.

Shinichiro už věděl na co Yoru míří. Lehce ucukl když si k němu Yoru těsně přistoupl. naklonil hlavu na stranu a přehnaně si prohlížel Shinichirovi oči. Oiajiho teplý dech mrazil.

„A můžeš mi prosím, Shinichiro říct…budeš tak laskav že?“ Shinichiro nepatrně pokynul hlavou. Věděl že mu Oiaji nic neudělá, ale i tak, z nějakého důvodu by se na místě rozklepal. V Oiajim kypěl hněv.

„Řekni mi…kde se nachází ten, koho máš v tuhle chvíli hlídat!“ prudce se s Shinichira vzdáli. „Si fakt myslíš že nějaký zrnka písku vynahradí tvoji přítomnost v blízkosti toho kluka!“

„Sakra vždyť on spí!“ kousl se do rtu. Zvýšený hlas nižších lidí se Oiajimu nikdy nelíbil. „To mám sedět u jeho okna a pozorovat jak se převaluje z boku na bok? Myslím, že lepší zkracování času bude když se zúčastním tady toho zasedání.“

„Krácení času? To ses rozhodl že moje rozkazy budou jen tak ignorovány? Já říkám že máš sedět u toho zkurvenýo okna a že se máš dívat jak se tam v tý posteli válí. I kdyby tady byla válka, ty by si seděl za tím oknem!. Už to chápeš? Svoje vlastní rozhodování si nech na záchod a i Ten budeš moct použít až ti dám k tomu svolení. Můžeš být jakejkoliv, vy všichni můžete být sebe lepší, pořád bude někdo nad váma a toho budete poslouchat.“ otočil se na svůj průvod. Yoru byl povahově mírný člověk, avšak naskytla-li se věc která ho štvala, naštval se pořádně.

Shinichiro dal všechnu svoji sílu do svých nohou. Museli zůstat klidné. Nesmělo být poznat jediné chvění. Avšak pohled na zoufalé Elitní nováčky ho zpanikařil ještě víc. Vzpomněl si svého Senseie Hisoku. Taky to na něj zkoušel. Tehdy nevěděl že je to součástí tréninku. Ovládat neovladatelné tiky, které vylezou na povrch pokaždé když znejistíme.

Oiaji se v mžiku sklidnil. Otočil se naposledy na Shinichira.

„Neměl bys věnovat svou pozornost něčemu jinému než tvým zlozvykům?“ Shinichiro zprvu nechápal co tím myslí. Ale hned mu to došlo. Keiichi! Úplně na něj zapomněl. Spojil se se zrnky písku které Keiichiho doprovázeli na jeho noční procházce. Šokovaně pohlédl na Oiajiho. Ten mu věnoval starostlivý pohled. Rychleji než sluneční paprsky dopadající na úrodnou půdu, Shinichiro zmizel.

Keiichi kulhal na pravou nohu. Pevně si svíral paži. Mezi prsti mu stékali pramínky krve které ve tmě města nebyli poznat. Se skloněnou hlavou se snažil dobelhat ke svému domu. Neměl jsem chodit ven. Nevěděl jsem to, teď to vím. Z pravého boku mu skrz krví prosáklou mikinu stékalo také pár pramínků. Zasténal. Každý malý krok, každý pohyb ho připravoval o část vědomí. V paži kterou si pevně držel měl hlubokou bodnou ránu. Před chvíli si utrhl kus látky z bílého trička a přiložil ho na zranění. Snažil se krvácení zastavit ale i kus látky dostal tu samou červenou barvu. Chladný předpůlnoční vítr ho jemně brzdil. Už i tak pomalý posun vpřed se ještě více zbrzdil. Pár silničních lamp už nesvítilo. Ale jeho dům byl jen pár metru před ním. Měl ho na dosah.

„Engh…“ Další tlumený sten vyšel z jeho úst. Ten zkurvenej Renji se svoji partou. Zlostí si stiskl zraněnou paži až bolestní slabě vykřikl. Nízký dům se mu začal ztrácet před očima. Pevně stiskl oční víčka a zas je otevřel, v naději že je má pouze vyschlé prudkým větrem. Ale svůj dům už nespatřil. Zastavil se. Poslední co cítil byl ten vítr co ho doprovázel a tlačil do břicha. A pár zrnek písku ve tváři. Koruna stromu se rozechvěla když vyletělo hejno černých ptáků. Odlétali od nehybného těla které se svalilo na ledový asfalt. Tvář malého kluka se zašpinila z černé silnice. Se zavřenými víčky nevnímal tmu na opuštěné ulici, staral se o tu svojí která ho pohltila a zbavila veškerých smyslů. Krvavý hadr upadl vedle něj. A tak měla teplá krev volný průchod do ledového světa. Kolem Keiichiho se utvořilo jezero červené tekutiny které se nepatrně zvětšovalo.

Shinichiro se cítil vinen. Přistoupil pomalu k malému tělu. Nevěděl co si má myslet. Měl poslechnout Oiajiho, když dal příkaz. Může si za to sám. Opatrně se sehnul pro Keiichiho. Otočil ho na záda a pohlédl mu tváře. Slepené vlasy mu spadaly do čela. Tvář měl lehce odřenou a ze spánku mu stékal úzký pramínek krve. Vlastně byl celý zakrváceny, uvědomil si Shinichiro. Pozorně si ho prohlédl. Z každé možné části těla krvácel. Teď jeho roztomilá tvář nabrala smrtelného výrazu. Byl v bezvědomí.

Shinichiro ho vzal do náruče a ladně se s ním postavil. Keichiho hlava bezvládně vysela u jeho paže. Přitiskl si ho k sobě.

„Omlouvám se Keiicchi-kun. Opravdu.“ šeptal. Automaticky se bál že ho vzbudí, i když naděje  že by se to stalo byla mizivá. Rozhlédl se kolem sebe, a zmizel.

S největší jemností uložil Keiichiho do jeho postele. Posadil se vedle něj. Rukou mu lehce nadzvedl záda aby z něho mohl svléknou černou mikinu. Obratně mu vytáhl ruce z rukávů a odhodil ji na zem vedle postele. Musel spěchat, aby Keiichi neztratil příliš krve. Položil ho zpět na polštář. Obyčejné bílé triko prudce roztrhal a hodil na mikinu. Zhrozil se.

„Copak ti to provedli.“ zasténal. Pohladil Keiichiho po rozdrásané tváři. Očima rychle zhodnotil nebezpečnost všech zranění. Nejdřív se postaral o hlubokou ale na příliš nebezpečnou ránu na jeho paži. Ze zbytků trika udělal obvaz který pevně zavázal Keiichimu kolem paže. Zkontroloval, zda je jinak ruka v pořádku.