Keiichi-kun /část osmá
Mezitím se zasedací místnost, úřední budovy docela zaplnila. Kolem skleněného stolu, který zabíral celý střed místnosti, byli posazeni bojovníci vyššího řádu. Tu a tam se ozval nějaký šepot, nebo jiné zašustění, ale vcelku tu vlálo ticho. Všichni zaujmuli ležérní polohy na velmi malých a nepohodlných židličkách. Sice byl jejich klan starý už několik set let, ale výbava v jejich hlavní budově byla zbrusu nová. Čekalo se na Oijajiho. Ten neměl ve zvyku spěchat, takže si všichni napočítali ještě pár minut volného času.
Ozval se skřípot židlí. Oiaji vešel do místnosti. Po chvíli rozhlížení se mlčky posadil. Nenosil žádné sváteční či jiné oblečení určené pro významné okamžiky. Byla to obyčejná porada. Sice termíny těchto porad nebyli pevně ustanovené, ale probíhaly zhruba třikrát do měsíce. Tato byla už pátá tento měsíc. Jenom kvůli povstalcům.
„Nejdříve něco na úvod.“ Oiaji se zvedl a rukama se podepřel o stůl. Jeho oříškové vlasy mu lehce spadli do čela.
„Však vy všichni víte, proč tu jsme dneska už zase. Myslel jsem si nejdřív, že bych dnešní poradu zveřejnil i žákům a nezkušeným bojovníkům, ale budeme probírat ještě jedno téma, které se jich zatím netýká.“ Jeho pohled padl na Nahoua. Seděl v rohu na druhé straně. Zatímco jeho přísedící byli buď elitní bojovníci nebo bojovníci, co už Senseie neměli, on jako patnáctiletý zde byl nejmladší. Necítil se v této roli velmi pohodlně. Avšak Oiaji nechtěl dělat výjimku.
„Povstalci nedokážou pochopit, že my, bojovníci, co se řídíme kodexem a zvyky naších starých předků, musíme také z něčeho žít. Nebylo to tak dávno, co jsme s lidmi žili spolu. Krásnější období na vsětě nebylo. Každá země měla svůj klan který za ní bojoval. Tehdy jsme se nemuseli starat o to, kde seženeme večeři, protože lidé nás kdekoliv pohostili. Tehdy jsme si nemuseli lámat hlavu nad tím, kde přespíme. To lidé nám dali střechu nad hlavou vždy. Všude kam jsme chodili, se k nám chovali skoro jako k bohu. A jediné co jsme pro to museli dělat, je žít a bojovat za naše přesvědčení. Starat se o naše lidi, a bojovat ve jménu státu a našeho klanu. Mnoho, opravdu mnoho mužů zemřelo jen kvůli těmto bojům, ale umírali rádi. Oni zemřeli, ale my mohli žít. Takhle to stojí v naších spisech, takto to je napsáno v našem kodexu, a takto vypadali životy kdysi některých z nás. Já jsem tyto časy zažil, jako čerství žák. Vždyť říkám, je to něco málo přes dvacet let zpátky. Ale časy se tehdy rapidně měnili.“ Oiaji tiše vydechnul a sbíral nějaká dobrá slova. Muži mu naslouchali. V tuto chvíli tu vládlo opravdové hrobové ticho.
„Naše lidstvo…“ zarazil se. „Lidstvo…se začalo takzvaně modernizovat. Mnoho příslušníků našeho klanu to fascinovalo a nevadilo jim to ponížení které na sebe tímto vzali. Ne v bojích, ne na krvavých bojištích posetých mrtvolami, ale právě v tomto období se ukázalo, kolik z nás je hodno nosit titul Bojovník. Hodně nám jich odešlo, a nejen nám. I v ostatních klanech počet rychle klesl. A ti kteří neodešli, protestují. Protestují kvůli nám. Že my jsme byli tak povrchní a přizpůsobili se těmto moderním podmínkám. Že jsme zapomněli naše tradice a všechno učení které nám těch stovky let vládlo. Dneska nás už nikdo nepohostí. Když se někoho zeptáte, jestli zná náš klan, pohodí hlavou a řekne že o žádných klanech neví, a jestli jsme nějaká náboženská organizace, tak ať táhnem. Tohle je asi jedna z nejčastějších odpovědí. Já bych se tomu i zasmál ale po pravdě radši pláču. Já protestantům jejich názor nevyčítám, mají pravdu. Kdysi legendární bojovníci a dneska si vyděláváme všemi možnými způsoby, ať už je to ochrana osob či majetku. Je to ponižující. Při tom nesmíme používat nic víc, než obyčejný boj tělo na tělo. Naše techniky sice neumírají, ale začínáme se ptát, proč se je učit když je stejně nemůžeme použít. Zakázal nám je stát. My jsme byli rádi že nevymyslel zákon proti klanům. A za tenhle stát jsme kdysi dali naše životy. A právě všechny tyhle věci, protestantům vadí a snaží se proti nim bojovat. Dávají mě všechno za vinu! Já nechci tvrdit, že s tím nemám noc dočinění, ale to jsme měl přihlížet, jak tato moderní civilizace ponižuje moje lidi?! Na ulici se nesmíme ukázat v našem tradičním obleku, jinak nás odchytí policie a vezme na den do vazby. S protestanty soucítím, ale to co oni dělají ne nepřijatelné. Staví se svým vlastním bratrům! A tomuhle se říká, říkala a vždycky bude říkat zrada. A tu nedovolím. To je jedna z věcí kterou musíme řešit. Já je nechci zabít. Oni ať páchají bratrovraždy, ale my se na jejich úroveň v žádném případě nesnížíme. Chci je přimět, aby se vrátili. Všichni bychom byli schopni jim odpustit. A jediné co k tomu potřebují je naděje na lepší život. Na život našeho klanu který nebude v rozporách s našimi zvyky. Ta naděje by se hodila i nám. A věřte nebo ne, mi ji máme.“
V místnosti o rozměrech něco menších než školní tělocvična se rozlehl šepot. Příslušníci Klanu se ptali sami sebe, na co Yoru naráží.
„Žádáme o vysvětlení.“ jeden z přísedících se ozval jako první. Chtěli to říct všichni ale on je předběhl.
Yoru se s lehkým vítězoslavným úsměvem na všechny v sále podíval. Nikdo neočekával to co právě slyšel.
„Přesně jak jsem řekl. My máme potomka. Ta naděje o které jsem mluvil.“ Yoru trochu zvážněl, ale byl rád když viděl, jak jsou všichni rozrušeni. Nastali zoufalé časy, které bylo třeba přerušit dobrým výhledem do budoucnosti všech členů. Tlumené hlasy ovládli celý sál. Starší se na něj jen s udivením dívali. Většina z nich své překvapení skrývala, ale ne všem se to povedlo. Nahou jen zpozorněl. Seděl dál ve své znuděné póze.
„Našli jsme kluka, který má to znamení. Ne cejchované. To znamení má vrozené.“ Yoru se zas na chvíli zastavil. Chtěl to všem rychle říct. Chtěl vidět jak se všichni těší, a štěstím skákají ke stropu. Nebo alespoň tak podobně. Už to ale příliš natahoval. Nemohl ztrácet čas efektním monologem. A jak moc by si to přál. Miloval když ho všichni pozorně poslouchali. Když stál na pódiu a v obrovském sále o počtu tisíce lidí, se neozval ani šramot. Teď se musel spokojit s pouhým překvapením posluchačů
„Zkuste se na nic neptat. Pokusím se vám na všechno odpovědět sám, ale kdybych přeci jen na něco zapomněl, otázky uvítám.“ Oiaji se poposunul a udělal si ve stoje pohodlí.
„Keiichi se jmenuje. Je to syn jednoho z nejdovednějších, nejsilnějších bojovníků, kteří ve znaku našeho klanu bojovali. Syn opravdu významného člena, který svou silou předčil většinu z nás. Bohužel se jeho otci u nás moc nelíbilo. Odvrátil se od nás…na vždy. Snad tady nemusím jeho otce popisovat. Otce Keiichia. Každému by to mělo dojít už jen při jméně Yoshihiro.“ Jen na setinu vteřiny všichni umlkli, ale hned na to se v sálu ozval nesouhlasný rozruch.
„Je to syn zrádce! Co má být tohle za naději kterou nám chceš dát!“ jeden ze Starších promluvil.
„Otachii, kdybys mě nepřerušil, hned by jsi se dozvěděl zbytek mého výkladu. A tak prosím každého ať se ze začátku zdrží hlasitých komentářů.“ Otachi zůstal stát. Afekt, který v něm to jméno vyvolalo byl příliš velký než aby se hned usadil. Yoru si to dobře uvědomoval, a tak pokračoval. Už to nebylo snadné, protože sál nebyl tichý.
„Nesmíte zapomínat, že Keiichi je ještě pouze člověk. To znamená že opravdu nikdo na něj pozitivní či negativní vliv neměl. My jsme byli ti první co ho objevili. Což nemuselo tak být, ale zdá se že o něm nikdo nevěděl. My ale ano. Takže je náš. Bude bojovat za nás. O tomhle nemůže nikdo z vás pochybovat! Bude začínat tak jako každý z nás. Vycvičíme ho, naučíme ho a vyřešíme náš dlouholetý problém který právě Yoshihiro započal. On poštval naše bratry aby se obrátili na jinou stranu a chci se pokusit o to, aby jeho potomek to vše napravil. Já Keiichiho ještě nepoznal. Zatím ho máme jen pod dohledem. Ale podle zpráv je to obyčejný kluk co nemá otce.“ Teď nastala chmurná chvilka. Každý věnoval pár soucitných myšlenek Keiichiho mamince. Vlastně ne jen jí, ale všem ženám, které museli žít po boku bojovníka. Ženy to v té roli neměli lehké. Oni nebyly šílené jen tak z vůle boží. Yoshihiro a ostatní bojovníci jim tu nemoc přinesli.
„Takže všichni si velice dobře umíme představit jak na tom psychika tohoto kluka musí být. Tím lépe. Toho můžeme využít. On nemá nikoho kdo by se o něj staral. My to dokážem. Nemá domov, my mu ho dáme. Přece si někdo opravdu nemyslí, že by se i za těchto podmínek proti nám vzbouřil či dokonce odmítl s námi pracovat. Musíme ho ale všichni bedlivě hlídat. I za takových dobrých podmínek na něj má vliv okolí. A okolí se skládá jak ze sprostých lidí tak z našich zlých bratrů . Je nás doufám dost na uhlídání tohoto malého kluka.“ Yoru se na všechny káravě podíval. Myslel to vážně. Všichni budou muset fungovat jako kamery rozeseté po světě. Všímat si každého Keiichiho pohybu. Pokud by třeba jen chvíli strávil s neoprávěnou osobou, mohlo by to mít trvalé následky pro všechny. Samozřejmě měl na mysli jenom prvních pár měsíců než si Keiichi zvykne, pak ho už nic nemůže od nich odpoutat, jedině jeho vlastní vůle, a tu snad po Yoshihirovi nezdědil. Oiaji uslyšel pokárané hlášky. Co jim nesedí teď?
Komentáře
Přehled komentářů
ach proc neni pokracovani to je tak nefer
Ahoj jak se dari ?
(Soraa, 4. 3. 2008 18:38)Cus, koukam podle fotek jsi se dost zmenila od naseho setkani :) jeslti sí teda na me jeste pamatujes :D
Opravy
(Nex Dostojevskij, 28. 9. 2007 14:22)
Ahoj. Jen tak pro případ, že bys chtěla psát další povídky (a já doufám že jo)- děj je super, ale ten tvůj antipravopis mi pořád kazí jinak dokonalý zážitek. Nech si to prosím někým opravit, klidně to udělám já, jen mi to pošli na Noara@seznam.cz (klidně se podívám i na cizí povídky, ne jen na Yuičiny)
Super web, jen trošku neaktuální úvod hmm?
oh no
(Arshinka, 2. 8. 2007 3:26)Jak tak koukám tak pokracování uz asi nebude co ??*.* Skoda moc jsem se tesila a stale se tesim je to moc pekny..zajimame jak to snima dopadne...ach jooo snad si nekdy vzpomenes..hádám ze te to prestalo bavit :D nebo jsi nekde jinde jenom ne u pc :D a nebo mas rozbitej pc:D a nebo mas zakaz:D:D njn nenadelam nic tak se mej peeekneee a ahoooojky jooo urcite to porad budu zkouset ;D
prosím
(Akiko, 22. 6. 2007 20:08)Prosím, prosím, tak dlouho se to už vážně nedá vydržet. Já sem chodím každej den a vono pořád nic. Já na tebe nechci tlačit, ale mě se ta povídka vážně líbí a zajímá mě, jak to bude pokračovat.
:...
(Arashi, 16. 5. 2007 22:08)Moooooooc pěknýýýýýýýýý!!!!!!!!!Doufám že pokracovani bud ebrzy!!!Nemohla jsem se dockat tohoto diluuuu kazdej den sem chodim a koukam jestli tu mas pokracovanííí fááákt moooc peeeeknýýýý!!!!!Mooooc se těším!!!!!!
Skvelý :)
(Eiko, 14. 5. 2007 21:50)Uz jsem se moc tesila na dalsi cast fakt moc pekny presne dozvedeli jsme se co jsou zac atd...Moc pekny a doufam ze dalsi dil bude co nejdriv :)
Sugoi!
(Akiko, 13. 5. 2007 19:29)Jsem moc ráda, žes sem dala novou kapitolu. Moc se ti povedla, alespoň všichni víme, co jsou ti povstalci zač a o co vlastně jde. Těším se na další pokračování, jako vždy doufám, že bude brzo :). Díky moc.
proc
(ryuuzaki, 31. 12. 2008 15:41)