Yuiki´s crazy world

Ještě víc než Keiichi, ho zajímal jeho černý znak který měl vytetovaný na holém krku. Mělo by se to nazvat spíše mateřské znaménko, protože se s tím už narodil. Avšak na znaménko velice neobvyklé a pro cizince mělo nějaký hlubší význam. Pozoroval ho totiž se stejným obdivem s jakým na něj hleděl Keiichi. Dlouho se vzájemně zkoumali, oba dva s překvapivým údivem. Stáli nehybně. Avšak Po nějaké chvilce cizinec opatrně pohnul s volnou rukou. Nejistě ji zvedal před sebe směrem ke Keiichiho krku. Bedlivě se při tom díval na strnulého Keiichia. Ten si pohledu až příliš dobře všiml. Zachvátil ho ještě krásnější pocit než jaký byl ten před ním. V očekávání na dotek jeho dlaně která mířila ke krku se mu zastavil dech. Nedokázal se nedechnout. Jako by jen zvuk jeho dechu mohl toho neznámého muže vyplašit. Jeho dlaň měl těsně u toho znamení. Neodvážil se uhnout. Hřbet chladných prstů lehce spočinul na krku. V tu ránu do sebe Keiichi prudce nadechnul ledový vzduch. Pod teplem jeho doteku se zachvěl. V tu ránu se mu podlomili kolena. Toho krásného pocitu bylo na něj příliš. Cizinec ho ale stále nepustil. Snažil se Keiichiho jemně postavit na zem. Nohy ho však neposlouchali. Celé tělo bylo mimo jeho kontrolu. Pára z rtů stoupala dvakrát více jak předtím. Cizinec se ke němu opatrně naklonil. Až teď si stačil Keiichi všimnout že má přes spodní část tváře černou látku která  mu tak nechala pohled pouze na jeho oči. Zvýrazňovala ostré rysy a odrážela chabé měsíční světlo. Jeho tvář zůstala těsně u té jeho. Měl ho  přímo před sebou. Cizincova černá látka se zavlnila jak smyslně pootevřel ústa. Keiichiho pohladila po tváři něžná pára vycházející mezi jeho rty. Rozpálila mu celou mysl. Muž Hleděl Keiichimu tvrdě do očí.

„Dávej si příště větší pozor.“ Chraptivý hlas ho jemně polechtal na ústech. To nebylo jediné co způsobil. Keiichi těžce polkl.

„Našel jsem ho“ stál před Oiajim. Pokorně se skloněnou hlavou. Počkal nějakou chvíli. Oiaji ho mlčky zkoumal, velice potěšen touto správou. Ladně Pokynul Shinichirovi aby pokračoval.

„ Jak jsem řekl, našel jsem ho. Syna Yoshihira. Není divu že jsme ho necítili ani nijak nepostřehli, taky že je to pouze obyčejný kluk. Vyzařuje ze sebe sílu normálního civilisty.“ Černá maska se zavlnila. Na tváři se mu mihl lehký úsměv. Byl předem připraven na delší vysvětlování. Přešlápl si z nohy na nohu a udělal si ve stoje menší pohodlí.

„Myslím že Nikdo z nás nečekal že bude nevycvičený…ehm…nevyučený. Dvanáctiletý kluk. Zatím nic víc.“ To vyvolalo v oiajim ještě větší radost. Nedával to najevo.

Shinichiro utichl. Sledoval Oijaiho výraz, ten samý jak na jeho vlastní tváři. Pauza z....a touto větou byla velice potřebná. Nikdo nesměl nechat ovlivnit své činy tímto afektem. Oiaji potřeboval chvíli na rozmyšlení. Shinichiro si netroufl ho přerušit či jinak rozptýlit. Prostě nehybně čekal.

„Takže o ničem neví?“ nebyla to otázka a tak se ani nedočkal odpovědi.

 Pokračoval: „ Nečekal jsem, že by se to právě nám mohlo stát. Znáš Yoshihiro lépe než já a než kdokoli jiný, takže jsi si určitě vědom o schopnostech toho kluka. Je dobře že jsme ho našli jako první.“ Yoru byl na Oiajiho nezvykle mladý. Zatímco v sousedních klanech velí už šedivý veteráni, tady, určoval život stovky bojovníků mladý ambiciózní potomek samotného Ichira. Ze správy takového významu měl radost víc jak obrovskou. Ladně se posunul kousek doleva, aby tak měl na dosah svůj psací stůl. Zamyšleně pozoroval hromadu neuspořádaných papírů co mu leželi na stole.

„My máme na naší straně dědice.“ Vážně se otočil na Shinichira. Tato věta znamenala víc než jen šest slov. Přesně tahle věta rozhodla o celé budoucnosti klanu. Shinichiro to přesně chápal. Pochopil by to každý, který by věděl, že kdysi v podle legendy žili Čtyři vlci.

„Zatím není lepší než jakýkoliv pouliční dítě, ale to se samozřejmě výcvikem změní.“ Ale ten výcvik nechtěl rozebírat. Keiichimu se musel přiřadit sensei, musel, ale nikdo nechtěl být přesně v tuhle chvíli na Oiajiho místě. Proč? Na to byla lehká odpověď. Yoru si byl jistý, že musí načíst téma o kterém by oba radši mlčeli. Teď už jen zkoumal kdy si to Shinichiro také uvědomí. A nemusel čekat dlouho, avšak pohled co by ho proklínal do jeho smrti, nečekal. Přesně toho se však mu dostalo.

Yoru nevěděl co má na to říct. Nervózně si prohrábl vlasy a radši upoutal svůj pohled na dřevěnou zem. Shinichiro ho na těchto pár vteřin nenáviděl víc než Yoshihira a jeho celou, teď už mrtvou tlupu. Yoru se za to styděl, nechtěl ho zranit, ale muselo to být. To si Shinichiro uvědomil také. Snažil se ten hněv schovat do svého těla. Po nekonečně dlouhé chvilce ticha, kdy se hlasitými výdechy omlouvali jeden druhému Oiaji promluvil.

„Shinichiro-san, na to abychom mohli odkrýt a použít jeho schopnosti potřebuje Senseie.“ Nastalo znovu ticho. Chtěl aby se na něj Shinichiro podíval. Čekal od něj nějakou reakci. On však jen zkoumal tu dřevěnou podlahu na které stál.

„Nemůže to být jen tak nějaký bojovník.“ pokračoval. „Ne, musí to být někdo z Elity. Ze začátku bude v rukou jeho Senseie celá naše budoucnost. Musí ho zodpovědně zaučit. A ty Shinichiro-san, jsi jeden z Elitních bojovníků.“

Ale těch je přece spousta. Jaký je rozdíl jestli ho zaučím já nebo někdo jinej. Vždyť je to jedno. Shinichiro si Všiml malých rýh které za tu krátkou chvíli na podlaze způsobil. Nechtěl Oiajiho poslouchat dál.

„A přesně to je ten důvod proč se stane Keiichi tvým žákem.“

„Proč?“

„Řeknu ti to rovinu. Nejseš jen nějaký Eliťák, ne. Důvěřuji ti více než někomu dalšímu. Samozřejmě bych dal Keiichiho do jiných rukou kdybych mohl, ale ono to nejde Shonochiro-san. Chci ti pomoct.“

„Jak?“

„Tvůj sensei…Ztráta tvého senseie byla ztráta mého dobrého přítele. Vím, nemohu to srovnávat ale i přesto to udělám. Je to už rok. Nedá se z toho jen tak zotavit a to po tobě nikdo nechce, ale musíš si uvědomit, že tam venku čeká několik tuctů protestantů kteří nás chtějí zabít. Čeká tam s nimi i malý kluk, který je může všechny zastavit. Každý žák kterému zemře Sensei potřebuje žáka kterému bude senseiem on.“

„Ale dej mi ještě čas…“¨

„My čas ale nemáme. Vím že se bojíš zapomenout na Hisoku když budeš zaměstnaný tím klukem a že ho zradíš, když budeš k tomu malému klukovi cítit to samé jako Hisoka cítil k tobě, ale nenech se zmást. Tvůj sensei by byl hrdej kdyby se dozvěděl koho má Shinichiro za žáka. Neboj se, vzpomínka na minulých patnáct let se ti jen tak nevymaže. Vzpomeň si, co jsi cítil když si byl v blízkosti Hisoki. Udělej Keiichimu stejné potěšení.“ Všiml si jak o tom přemýšlí. V těle cítil lehké uspokojení. Myslel, že to bude až příliš náročné. Zpozorněl. Shinichiro na něj pohlédl. Zčervenalé oči se mu lehce leskly.

„Ale potom je tu ještě něco…“ Oiajiho srdce se při těchto slovech bolestně stáhlo. Nemusel dlouho přemýšlet co má Shinichiro na mysli. Pro tohle však pochopení neměl.

„Snad nepřemýšlíš o tom, že by si se chtěl  na Keiichim pomstít!“ Rozhodil divoce ruce a ostře hodil pohled na Shinichira. Ten ho až příliš dobře vnímal, avšak oči z něho nespouštěl. Nervózně přešlapával z nohy na nohu. Člověku by přišlo že se stydí něco říct a že váhá aby se mu náhodou někdo nevysmál. Možná to tak na první pohled vypadalo, ale Shinichiro byl v tenhle moment všechno, ale určitě ne stydlivý.

„Co když to nevydržím!“ Nedokázal se udržet zpátky. Vystartoval na Oiajiho a musel se krotit aby ovládl své ruce.

„ Co se stane když to se mnou prostě vylítne a já se na toho kluka vrhnu! Stačí jen malý pohyb a má hubu plnou písku! Třeba to ani nebudu chtít, třeba prostě mího ducha nebudu mít pod kontrolou! Bojím se o toho kluka, protože jak si sám řekl, na Hisoku nezapomenu a nezapomenu ani na to jak mi ho Yoshihiro zavraždil! Opravdu si myslíš že dokážu tomu malému bastardovi dát to, co žák od svého Senseie potřebuje? Že prostě zapomenu na to že je to Yoshihirův syn?“ Udýchaně zíral na Oiajiho. Oči zaregistrovali rychlí pohyb Yoruho pěsti která mířila na jeho tvář. Všiml si ji dostatečně brzy, takže měl dost času aby mohl uhnout. Avšak neudělal to. Obrovský úder ho zasáhl do tváře a odmrštilo mu hlavu na stranu. Oiajiho pěst byla tvrdá jak kámen, proto také zanechala značné rudé stopy, kterých si Yoru všiml, jak Shinichiro pomalu otáčel hlavu zpět k němu. Počkal až se jejich oči střetly.

„Nezapomínej s kým tu mluvíš Shinichiro-san. On neví kdo jeho otec je. Netrestej ho za něco co neudělal a za co nemůže. Je na tobě jestli se z něho Yoshihiro stane nebo ne. Dej mu to co potřebuje a uvidíš sám, že se na původ člověka zapomíná rychle. Neboj se, on ti to oplatí.“ Yoru vykouzlil na své tváři okouzlující upřímný usměv který měl dát Shinichirovi tu naději kterou potřeboval a kterou neměl. Ten na něj pokorně hleděl se stékající slzou na tváři.

„Arigato…Yoru-sama“ víc ze sebe Shinichiro nedostal. Ten stud pociťoval právě teď. Styděl se za to co si na Oiajiho dovolil. Neotáčejíce se zády Yoru se pomalu vzdaloval ke dveřím. Oiaji ho však ještě zastavil.

„Dám ti na vybranou. Buďto bude Hisoka naposledy hrdý a uděláš Keiichiho tvým žákem a nebo ho přidělím někomu jinému. Máš na to čtyři dny. Do té doby mi dáš na něj pozor.. Nepotřebuju aby už před učením byl zraněný či dokonce mrtví.“ Mlčky zasedl za svůj stůl a dále si ho nevšímal. Shinichiro ho pozoroval jak se prohrabává  těmi papíry. I přesto že byl mezi nimi pouze čtyři roky rozdíl k němu cítil obrovský respekt. Ano přesně takový jaký kdysi pociťoval ke svému sensei. Jenomže tamten byl krásnější.

„Hai“ Počkal jestli se na něj Oiaji ještě jednou podívá ale bylo to marné. Vzdálil se z jeho kanceláře a pomalu se plížil úřední budovou.