Yuiki´s crazy world

Nevěděl že na něj čeká čtyřhodinové postávání v sloupu před třídou. Mohl si sice přes hodinu odpočinout, ale nesměl riskovat že ho Keiichi uvidí. Ještě není ta správná chvíle. Po skončení poslední hodiny si konečně vydechnul, te´d už jen čekal až uvidí Keiichiho vycházet ven. Musel si počkat. Došlo mu ale hned proč si tam Keiichi vysedává když už může být dávno venku. Čekal. Po nějaké době se i Keiichy rozhodl opustit školu. Shinichiro se ocitl na chodbě sám. Musel ale Keiichiho vidět na každém kroku, avšak on nesměl vidět jeho. Nastavil před sebe pravou dlaň a lehce do ní foukl. Zvolna se začal vířit písek právě v jeho dlani. Odvál ho směrem za Keiichim. Zrnka písku se rozprášily  ve vzduchu a nepatrný žlutý mráček se vanul za Keiichim. Spokojeně se usmál. Upravil si svůj kabát a pohlédl na hodiny. Půl třetí. Řekl si, že si Keiichiho dům nejdřív trochu prohlídne, dřív než se vrátí domů. Stačila zlomka vteřiny, koncentrovaný pohled a  Shinichiro zmizel.

„Ahoj…“ proklouzl kolem mlčící matky. Vzal to po schodech po dvou. Do svého pokoje to měl pár kroků. Otevřel své dveře a strčil dovnitř hlavu. Nemusel se ani nadechnout aby zjistil že se v jeho pokoji dýchat nedá. Otevřel si okno, odhodil si potrhanou školní tašku do rohu. Rozvalil se na potel a prazdně zíral do zdi. Neměl však právo na povalování. Musel nejdřív zaobstarat svoji matku. Zhluboka se nadechnul a zamířil z pokoje. Dříve než odešel, podíval se z okna. Neměl nějaký luxusní výhled. Byl rád když mu proniklo alespoň pár paprsku. Díval se na dům ze starších let. I přesto že byli sousedé, neměl ponětí jestli starý muž co tam kdysi žil tam žije doteď, nebo jestli se kvůli své manželce neoběsil  ve své ložnici a ted ho tam oblézá všelijaký hmyz. Nad touto myšlenkou znechuceně pokýval hlavou a dál pokračoval ke své matce. našel jí vté samé pozici v jaké ji viděl před chvílí. Seděla za kuchyňským stolem, ruce sepjaté a smutně ale se zájmem si prohlížela jeden z obrazů. Keiichi se velmi opatrně k ní přiblížil a přisedl si k ní. Chtěl jí chytit za ruku ale ona ucukla. Odvrátila pohled z obrazu jedovatě se na něj podívala. Keiichiho její reakce nikterak nepřekvapila. Ani reakce která následovala. Jeho matce se začali pomalu řinout slzy. Plakala. Jemný smutný pláč se změnil v hysterické sténání. Avšak nekřičela. Keiichi se přisunul blíže k ní. Tentokrát ji pevně popadl za ruku a položil si ji na klín. Pohladil ji po tváři a setřel pár jejích slz.

„Kde si byl!“ vyštěkla na něj matka.

„Byl jsem ve škole, celou dobu“ mluvil tichým uklidňujícím tónem. Snažil se ji konejšit, ale přla se s ním.

„Já ti nevěřím…nevěřím…Proč si nebyl ve škole? Proč nejsi vzorný, tak abych já nemusela plakat…proč mě tak trápíš? Někdy si přeju abys nebyl můj syn“ Stále brečela. Zírala a něj.

„Ale já byl ve škole. Opravdu..“ Pevně tiskl její ruku. Věděl že mu nevěří a věděl že jí tím nepomůže. Ale nemohl se jen tak zavřít do pokoje a přihlížet jak jeho matka stále více šílí. Cétil by vinu za její nemoc, a takhle si mohl alespoň namlouvat že se snažil. Vždyť o to přece de…o snahu něco změnit. Upustil její ruku a přesunul se ke kuchyňské lince. Z lednice si vybral sýr.Namazal ho na čerstvý rohlík který koupil na cestě domů, položil na talířek a podal ho své mámě.

„Sněz to prosím.“ Pobídnul jí, avšak ona nereagovala. Na tváři ji zasychaly slzy. Němělo to cenu. Postavil na stůl sklenici vody a odešel do svého pokoje.

Zavřel dveře. Zase se posadil na postel. Náhle se chytil za oko a začal jemně sténat.

„K-so! Co to je...! To pálí!“ Snažil se to dostat z oka ven. Ale zrnek písku bylo příliš. Vyběhl prudce z pokoje do koupelny. Stoupl si před malé zrcadlo a snažil se zkrouceným toaletním papírem dostat zrnka ven. Po pár minutách odešel s uspokojivým výsledkem. Předtím než vstoupil do pokeje si rukou zakryl oči. Jako první šel zavřít okno, skrz které se ten písek dostal. Ale stále poletoval kolem něj. Kde je gravitace když jí člověk potřebuje!. Písek ne a ne spadnout k zemi. Naslepo kráčel ke svému stolku a sehnul se k zemi pro skateboard. Ale hmátnul do prázdna. Nejdřív se podivil, ale hned mu to došlo. Včera večer. Ten muž. Strnule stál uprostřed svého pokoje a lovil ve svých vzpomínkách. Zrnka písku mu nepřekážela. Prostě stál a vzpomínal. Lehce se otřásl. Projel jím znovu ten pocit jaký měl, když se ho cizinec dotkl. Byl už oslabený ale přesto dost silný na to, aby Keiichiho vyvedl z rovnováhy. Nechtěl se pohnout. Kdyby to udělal, mohl by se ten pocit rozplynout a on by ho už nikdy nemusel znovu chytit. Až nelítostné pálení očí ho probudilo ze snění a připomnělo mu, že je na čase něco proti tomu písku dělat. Znovu se rozběhl do koupelny a tentokrát si oči vypláchl. Bylojich příliš.

Řekl si, že počká až se písek ustálí a on bude zase bezstarostně do pokoje vejít. Pomalu sešel dolů po schodech. Matka stále seděla za stolem.

„Jdeš do školy?“ nepodívala se na něj.

Keiichi si nebyl jist co má odpovědět. Jelikož venku se začalo stmívat nebylo by chytré opovědět ano. Ona to stejně nepostřehne…

„Ano mami.“ Oblékl si bundu a vyšel ven.

.

.

        .

CHCI JEN DODAT ŽE SE MASKA RUŠÍ....SHINICHIRO ŽÁDNOU MASKU NENOSÍ :D O PÁR STRÁNEK DÁL JSEM TO UŽ ZRUŠILA, TAKŽE SE MUŽE STÁT ŽE JSEM NA TO NĚKDE ZAPOMĚLA....ANI NA ZAČÁTKU TU MASKU NEMĚL (to semnou prolítla fantazie :D)